Nechcete být pro děti špatným vzorem? Dejte si pozor na tyto 4 špatné návyky

Někdy, nebo spíš většinou, je chování našich dětí velice podobné tomu našemu, a to i v těch negativních případech. Děti se učí nápodobou, a tak není ničím výjimečné, že napodobují i ty věci, které si rozhodně nepřejeme a často si ani neuvědomujeme, že je děláme. Děláte také tyto čtyři chyby?

Pravda někdy bolí. Některé naučené vzorce chování mají efekt bumerangu. To, co pošlete k vašim dětem, se vám vrátí. Předcházet tomu můžete samozřejmě tak, že budete dobrým příkladem svým dětem. Ale vědět, kde začít, není vždy zřejmé – koneckonců, zvyk, podle definice, je něco, co děláte, aniž byste o tom přemýšleli. Pokud můžete tyto zvyky zlomit a zbavit se jich, jste na nejlepší cestě k novému a lepšímu rodinnému životu.

1. Vidíte všechno jako jednu velkou krizi

Když váš syn ztratí tenisky během tréninku, jen protočíte oči a povzdechnete si: „Zase je to tu. Neustále zapomínáš a ztrácíš věci.“ A když má vaše štěně další nehodu v kuchyni, je vám do pláče. Jasně. V některých situacích nebudete mít daleko ke zhroucení, to je normální reakce. Ale pokud se hroutíte úplně u všeho i u zcela zanedbatelných a malicherných problémů, zvlášť, když jsou to situace, které se prostě nedají ovládat, bude na tom vaše dítě brzy podobně. Nebude vědět, jak má reagovat na negativní stránky života, na vzestupy a pády.

Je pro něj těžké pochopit, kdy se jedná o opravdu závažné a důležité problémy, když neustále zvyšujete svůj hlas a vše zveličujete. Velkým problémem pak může být i to, že když je něco opravdu špatně, děti vás nebudou vůbec vnímat, protože to zní jako vaše každodenní komunikace.

A jak to vyřešit? Když se něco pokazí, přiřaďte tomu číslo na stupnici od jedné do deseti, přičemž jednička je incidentem, který nemá žádný vliv na kvalitu vašeho života a desítka logicky tím největším. Zpočátku můžete vše vidět jako desítku, ale postupem času začnete vidět, že mezi těmito událostmi existují rozdíly a dost veliké.

Jak motivovat děti k učení bez boje a zbytečných hádek?

2. Ukažte své emoce

Rozbilo se vám auto a oprava stojí mnoho tisíc. Vaše nejlepší kamarádka se stěhuje do ciziny a nejspíš se hodně dlouho neuvidíte. Není divu, že máte pocit, že se nemáte vůbec proč smát. Ale když se vaše pětiletá dcera ptá, co je špatně, usmějete se a řeknete: „Nic, broučku! Všechno je v pořádku.“

Je jedna věc být pozitivní a druhá věc snažit se zakrývat skutečné emoce. Protože to už je chyba. Vaše dítě se musí naučit, že není žádná ostuda cítit se smutně, zlostně nebo frustrovaně. A pravdou je, že bez ohledu na to, jak moc si myslíte, že své emoce dokážete skrýt, děti vlastní vysoce citlivý radar a dokáží poznat ledacos.

Pokud o svých emocích lžete, naučíte lhát i své děti. Plus, vaše dítě si může myslet, že důvodem, proč jste naštvaná, je ono samo.

Všechno to začíná tím, že jste trochu mrzutá, smutná, frustrovaná, zmatená nebo se bojíte a nechcete žádnou z těchto emocí ukázat. Děti ale potřebují vědět, že se nemusí o svých emocích bát mluvit. Měli byste jim své pocity vždy vysvětlit způsobem, kterému porozumí. Vztáhněte je k něčemu, co už dítě zažilo. Můžete třeba říct: „Mám nového šéfa a nevím, jak spolu budeme vycházet. Pamatuješ ještě, jak jsi se cítil, když k vám do třídy přišla nová paní učitelka? No, tak se cítím i já teď.“

Informace volte také podle věku a vyzrálosti dítěte. Sedmileté snese víc a dokáže pochopit hlubší problémy než mladší dítě. Nechte je klást otázky, abyste mohli zmírnit jejich obavy. Ať slyší pravdu o tom, co se děje, než aby fantazírovalo o nejhorším.

Dítě introvert. Jak poznáte, že ho máte doma?

3. Kladete požadavky jako otázky

Chcete, aby si vaše čtyřleté dítě uklidilo, a tak se zeptáte: „Můžeš si dát své hračky pryč?“ Ovšem, když vaše dítě slyší otázku, slyší vaši žádost s otazníkem na konci, předpokládá, že mu vlastně dáváte na výběr a nemusí to dělat. Zřekněte se na chvíli své autority a změňte proces, jak dostat své dítě k tomu, co potřebujete. Když vaše dítě vaši žádost ignoruje, párkrát ji zopakujete a pak většinou ztratíte trpělivost a zakřičíte. Šťastný pak ale není nikdo z vás.

Řešení přitom není tak složité. Začněte tím, že na konci věty nebude otazník. Řeknete: „Obleč se, půjdeme ven, prosím.“  „Vypněte tu televizi.“ A je to. Pokud vás dítě neposlechne, řekněte to ještě jednou. Můžete mu třeba nabídnout pomoc apod. Počítejte třeba do pěti a pak vezměte dálkové ovládání do ruky sama. Jasné pokyny vyžadují praxi a vytrvalost. Říkat všechno jasně a jednoznačně vám umožní znovu získat kontrolu a zabrání ztrátě dobré nálady. Vaše dítě se přitom učí, jak musí reagovat na autority a jak postupovat podle pokynů.

Jak naučit dítě hospodařit s penězi? Začněte už od školky

Zůstaňte pozitivní

Prozkoumáváte každou chybu svého dítěte. Když je jeho úkol napsaný na A i na B, ukážete ještě na C. Když bude mít celý diktát správně jen s jednou malou chybou, hned na ní upozorníte a řeknete: „Co se stalo?“ Když si stele postel a nechá tam položenou knížku na dece, řeknete: „Proč si ani postel neusteleš správně?“ Pokud vaše kritika převažuje nad vším pozitivním, začne vás vaše dítě buď ignorovat nebo se dostane do defenzívy. Nejhorší je, že neustála kritika také může narušit jeho sebedůvěru až do bodu, kdy se přestane snažit něčeho dosáhnout a vyniknout, protože si myslí, že není dost dobré a že když něco pokazí, přestanete ho mít rádi. Když neustále dáváte negativní zpětnou vazbu nebo fixujete slabiny svého dítěte namísto silných stránek, bude věřit, že nikdy nemůže uspět.

Vaše dítě by mělo vždy dostat více chvály než kritiky. To neznamená, že se musíte vyhnout všem zmínkám o nich, jen je vhodné nejdříve uznat úspěch a pochválit za to, co se povedlo: „Wow, podívej se na všechny ty obrázky, co se ti povedly. To je skvělé.“ Pak můžete jemně nabídnout pomoc v oblasti, která tak dobře nefunguje: „Pravopis není vůbec jednoduchý. Ráda bych ti nějak pomohla s učením na další test.“

Obecně platí, že je potřeba odolat nutkání poukázat na každou chybu a místo toho se snažit zmiňovat jen dobré věci. Proč neříct: „Díky za to, že si mi pomohl po večeři uklidit,“ namísto „Proč jsi nechal ten kečup na stole?“

Když tohle dokážete, pomůžete svému dítěti získat větší sebevědomí a schopnost přijímat kritiku a brát ji vážně, protože ví, že vidíte, co dělá správně.